Simona Junková
“ Narodila jsem se v roce 1959 v Praze a žila tady do svých 52 let.
Vystudovala jsem VŠ technického směru, vdala se, přivedla na svět syna a dceru. Nějakou dobu jsem si myslela, že mým pracovním naplněním je práce ve vědě. Pak přišel rok 1989 a můj život se radikálně proměnil. Manžel se rozhodl pro podnikání a já jsem se rozhodla jít touto cestou s ním, abychom prohloubili naše partnerství a nežili paralelní životy vedle sebe.
Pak přišla v roce 2008 do mého života nemoc a mně došlo, že nejsem tam, kde mám být a nevěnuji se naplnění smyslu mého vlastního života. A můj život se radikálně proměnil podruhé. Vydala jsem se na cestu hlubšího sebepoznání a po čase na ní začala doprovázet i druhé.
Protože jsem od raného dětství nebyla tím ideálním dítětem, které bezvýhradně přijímá názory a postoje autorit, snažila jsem se pochopit, proč jsem jiná. Pomáhaly mi knihy, později jsem studovala grafologii a psychologii, několik let jsem chodila na individuální gestalt terapii, prošla jsem několika sebepoznávacími skupinami a dvouletým výcvikem pro pomáhající profese v Institutu pro gestalt terapii. Svoje poznání jsem rozšířila i na seminářích využívajících imaginaci a výtvarné prostředky, kde jsem hlouběji mapovala obrazy archetypů matky a otce, vnitřního dítěte a stínu a hodně mé vnímání obohatila dvouletá individuální práce s aktivní imaginací.
Nemoc mne pak přivedla k další práci na sobě. Prošla jsem ročním kursem regresní terapie, dvouletým setkáváním s rodinnými konstelacemi a desetiletou prací v oblasti nazývané „šamanismus“. Vision Questy, potní chýše, práce se silovými zvířaty a silovými rostlinami.
A začala jsem doprovázet druhé.
Pochopila jsem, že cesta sebepoznání nikdy nekončí, že každý jsme jedinečný a všichni si zasloužíme být těmi, kterými už stejně jsme.
Mám také velkou potřebu dělat něco „ve hmotě „. Baví mě vytvářet mozaiky a plést ponožky. Obojí může být i dobrou meditací.
Každé ráno si píšu “ ranní stránky“, abych se očistila do nového dne a večer pár řádek o tom, za co mohu být vděčná.
V současné době žiji v malé vesnici ve středočeském kraji nedaleko Příbrami, kde se cítím spokojená.
Při provázení druhých pracuji s imaginativními technikami, šamanskými technikami, vedu potní chýše. Dávám přednost dlouhodobější spolupráci. V úvodním setkání se snažím zjistit, zda si s druhým člověkem porozumíme, zda „na sebe slyšíme“.
Pochopila jsem, že cesta každého je jeho vlastní odpovědností a že nic nemohu za nikoho ani udělat ani pochopit a prožít. Intelektuální pochopení je jen jednou z cest. Nejdůležitější je vnitřní přijetí toho, kdo jsem. Přijetí sebe sama i druhých.
Mohu inspirovat a nabízet různé pohledy a možnosti a současně mohu druhé dovést jen tam, kam jsem došla sama. S pokorou, úctou, pochopením druhé bytosti. Stále se učím, stále mne udivuje, co nalézám, stále jsem ještě na život zvědavá.“