Můj táta se narodil před 100 lety, v roce 1921, po návratu svého otce z první světové. Byl čtvrtým dítětem svých rodičů. Jeho sestra a jeden bratr se narodili za císaře pána, druhý bratr uprostřed války, táta sám v novém Československu. Když mu bylo sedmnáct, byl bohémským mladým mužem, kterému bylo malé malé město, kde žil. Když mu bylo dvacet, kopal zákopy v pohraničí, aby se vyhnul totálnímu nasazení v Německu. Když mu bylo dvacet sedm, bylo mu ukončeno studium na filosofické fakultě, protože přišla nová doba. Když mu bylo čtyřicet šest, podílel se na úspěchu diapolyekranu v pavilonu Československa na světové výstavě v Montrealu. Když mu bylo padesát, musel odejít z práce, která ho bavila a naplňovala, protože přišla normalizace. Když mu bylo padesát čtyři, zemřel. Nedožil se ani mé dospělosti ani vnoučat ani roku 1989 ani další možnosti seberealizace. Je to škoda, protože jeho svobodomyslný duch by našel svůj prostor, svoje uplatnění. Uvědomila jsem si, jak velký časový oblouk jsem mohla obsáhnout já, když jsem zažila babičku narozenou v roce 1891 a zažívám vnoučata narozená po roce 2012. Více než 130 let. Beru to jako dar. Možná proto mne zajímají příběhy druhých lidí, možná i proto se snažím nalézt tvořivý potenciál bytostí okolo sebe. Možná i na životě mého táty si mohu uvědomovat, co to znamená, když jsou svobodný duch a svobodná duše zavírány do klece. Možná i proto si v posledním roce uvědomuji mnohem víc, jak moc potřebuji svobodu myšlení, svobodu pohybu, svobodu volného dýchání. Včera jsem cestovala metrem a můj pohled se v jednu chvíli zastavil na plakátu, který zval na výstavu konanou na Pražském hradě pod názvem Comenius 1592-1670 Doba mezi rozumem a šílenstvím. Možná by se současný život mnohého z nás dal nazvat podobně. Možná je ten název vzkazem a možná výzvou využít tento současný čas jako nejlepší příležitost vytvořit něco hodnotného. „